Pan president profesor inženýr magistr Václav Klaus se
rozloučil vskutku velkolepě. Velkopanským udělením amnestie si – doufejme nadobro
– udělal poslední zářez na své pažbě a dokončil své životní dílo, destrukci
demokratického zřízení v naší zemi ve jménu naprostého vyloučení
veřejnosti ze správy věcí veřejných. V novoročním projevu nepřímo označil všechny kritiky současného
neutěšeného (nikoliv však katastrofického) stavu za našeptávače a šiřitele
nedobré nálady. Ideálem pana presidenta je občan, který přijde jednou za čtyři
roky k volbám, rozdá karty, které si hlavní hráči stejně nakonec vymění
tak, jak jim to vyhovuje (k čemuž přispěl Klausem a Zemanem upravený volební zákon)
a pak ať občan drží hubu a krok a chrochtá v příměstských chrámech konzumu nad tou horou zboží.
Václav Klaus totiž občanskou společností opovrhuje snad
ještě více než Evropskou unií, globálním oteplováním a levicovými
snowboardisty dohromady. Zdravá občanská společnost, která se hlasitě staví proti zákulisním čachrům a aroganci moci je pro něj odpornou kreaturou, kterou tento vyznavač Hobbesova Leviathana z duše nenávidí. Jeho autokratický styl nepřipouští jakoukoliv kontrolu zdola a
je nabíledni, že si na konci svého vládního období udělal naposledy radost a
vyslal nám všem zprávu, že si nejsme rovni. Že on není naším zástupcem, pokorně
vykonávajícím úřad, který jsme mu (byť skrze volené zástupce) svěřili. On je
pán a my jsme kmáni, poddaní, kteří jeho samolibé erudici nesahají ani po palec
u nohou. Totéž vzkázal i soudcům a policistům: Nesnažte se o vykonávání spravedlnosti, tu tady určuji já a mně podobní.
 |
| Pan prezident se rozloučil s poddanými. |
Ješitnost a egoismus jsou přirozenými lidskými vlastnostmi.
U politika hrozí jejich výskyt ještě více než u jiných. Dobrý politik se však
krotí a nedává je tolik okatě najevo. Václav Klaus na Hradě dovedl k dokonalosti
své loutkářství, kdy jako vodič tahá za všechny možné nitky od premiéra, přes
poslance až po soudy. Jako každý feťák při blížícím se absťáku se ovšem urval ze řetězu a je na něm vidět, jak mu vadí, že se brzy dostane mimo hru (pokud se do ní nějakým způsobem zase nedostane). Klaus nikdy nebyl společenským mediátorem, jako německý
prezident Gauck, nebyl ani maňáskem jako slovenský Gašparko. Byl ojedinělým a
navýsost schopným technokratem. Ale úspěchy jsou ty tam a jeho arogance a
zpupnost uvedla naši zemi v zahraničí do izolace a domácí politickou scénu
v permanentní chaos. Většina politických krizí má svůj původ v prezidentské
kanceláři, případně je prezidentem posvěcena, případně udržována při životě.
Posledním takovým, který na Hradě nejvíce škodil, byl Gustáv
Husák. Ti dva mají více společného, než se zdá. Oba byli schopnými zákulisními
hráči, kteří na začátku věděli, komu kam vlézt, aby získali, co chtějí. Na
samém konci se pak stali osamocenými hradními pány, kteří by byli smutnými
postavami našich dějin, kdyby nejednali tak odpudivými a zavrženíhodnými
způsoby. Traduje se, že Gustáv Husák ke konci vyžadoval, aby mu před kanceláří
pochodovaly stráže v těžkých botách. Připomínal si tak doby, které strávil
v komunistickém žaláři. Tento pocit ohrožení jej udržoval při životě.
Václav Klaus má zatím více fyzických a duševních sil, a všechny napřáhl k udržení
stávajícího statu quo, který ohrožují právě jím zmínění našeptávači. Jednoho se ovšem Václav Klaus bojí více než čehokoliv jiného - svého dějinného odkazu ve srovnání s předchůdcem. Václav Havel byl betonový monolit v krajině. Vítr a slunce jej nerozdrolí, bude tam stát na věky. Klaus je bahno. Uschne a rozfouká ho vítr. Klaus je si tohoto vědom a velice jej to tíží. Proto napíná všechny své síly k pošpinění jeho dědictví. Jak odkazu jeho samotného, tak občanské společnosti.
Přes veškerý odpor vůči Klausovi ve společnosti však velice reálně
hrozí možnost, že jej vystřídá jeho politické dvojče Miloš Zeman. Pokud máte
zlé oko, pak mějte během následujících voleb na paměti jedno – deset let
stagnace stačilo. Bojím se, že i zlé oko by z důlku vypadlo, zažívat to
dalších pět let.
